14.11.2015 Kelčák (poslední?)
Chojchoj lidičkové milí:) Dostala jsem pozvání, které se těžko odmítá - inspekci na rozhledně. Jak je to s tím nepořádkem a auty nahoře a tak. V sobotu ráno jsem si početla "dobré" zprávy ze světa a rozhodla se potrápit člověka - jako svou tělesnou schránku. Teda, nejdřív člověk potrápil mne, ale pak se uklidnil a mohla jsem opustit útočiště. Tenisky jsem nakonec vyměnila za boty pevné, což bylo vzhledem k blatu dobře. Kdybych na takový kopec lezla denně, zbytečné kila by se radostně roztopily. Prudit fotkama moc nemůžu, protože z nějakého dobrého důvodu mi přestalo fungovat album. Což znamená, že ani plakátky neaktualizuju:(

U Holubovky jsem poslala pípákům smsku, že lezu, aby mi třeba neutekli. Prý změnili, že půjdou až v neděli. Tak jsem docela zvědavá, jestli šli opravdu, deštivé počasí přálo klidu v lese.
. * .
Můj omyl!!! Špatně jsem si zapamatovala, v pozvánce bylo 15.11. A v neděli v dešti skutečně šli a užili si legraci a a .. a vůbec:) Skvělí!
. * .
S kopce k Holubovce utíkala děvčica nevážící si kloubů, kudrnatě rozevlátá. Pěkné. Nefotitelné. Radostné. A milá, pokecaly jsme. Pravda, též jsem kdysi v dobách prehistorických utíkávala a radostně poskakovala i s kopce,-)
Cestou bylo docela dost lidí pěšících, běžících, cyklozávodících a asi milion nevychovaných psů. Ale dva vlčáci vychovaní a pěkní. Podstatné je, že i ti zvědavě ňufající neměli potřebu mne ochutnávat. Nahoře zas taková fronta na rozhlednu nebyla, a stavba samotná poryvy větru ustála. Nebýt tam to zábradlí, mých 3/4 metráka by letělo. Naleštěné plochy odrážely slunko, takže ano, výhled pěkný, ovšem i v kombinaci s větrem poněkud bolestivý. Lysou jsem líp viděla i nafotila až při zpáteční cestě průhledem mezi stromy.

Nožičky se cestou dolů snažily připomínat povinnou četbu, ale do Meresjeva měly ještě dost velkou rezervu,-) Postavit někde u hřiště tréninkovou věž s nízkými schůdky, s klouzačkou nebo tyčí dolů, využili by nejen hasiči, ale i ti, co by potřebovali nějaké to kilo odpustit a kondičku povzbudit. Ano, záda se připomněly hned na začátku asi dvěstě metrů po vylezení od auta. Byla jsem dost tvrdohlavá, nějaká vařecha místo páteře .. i na topornost si člověk časem zvykne.

Homo sapiens značkuje. Člověk, to zní hrdě! Naštěstí je takových čím dál míň. Nebo víc těch, co uklízí...

Kde je žlutá? Tam, ukazuju do dědiny. Z tama jsme přišli! A kam chcete? Na rozhlednu!! Po zelené, pořád rovně, ukazuju směr dvěma mladým mužům - už by mohli umět číst... ale asi neměli v tom běhu čas. Role informátora u Černé bařiny mne baví, někteří se ptají na Rajnochovičku, jiní na kapličku, asi si tam někdy sednu se štrykováním a budu toho informátora fakt dělat,-) Mrňousové, rychle z cesty, jedou cyklyyysty!!

Kopce jsou ke kochání, cesty k cestování a závodní dráhy k závodění. Nepleťme si to, prosím...

Když tam teda nebyli pípáci, donesla jsem krabičku tvarohových kuliček klukům na Rajnochovičku (zas nabudovali kus nového!! Jejich krásný kalendář může být také pěkným dárkem...)

a ještě jsem se stavila u úžasných lidí, co renovují starou dřevěnici - zaslouženě pochválit krásnou opravdovou pec, čerstvě postavenou a sušenou opatrným topením. Tam jsem zatvrdla do tmy, ale ani srnku ani dva neosvětlené s kočárkem jsem nepřejela. Tož tolik asi veselé historky z natáčení. Počasí v tu sobotu vyšlo až kýčovitě,-) V neděli jsem se průběžně napájela ledvinovým čajem a snažila se záda trochu rozhýbat, neb odhodlání trochu to doma odprášit přece jen jakésik je,-)

Mějte se krááásně a pozdravujte všecky krásné stromy a staré mechovaté kameny kolem:) Jestli galerii zprovozním, vystavím tu hromadu k atmosféře,-)


tak ať nám to ještě chvilku chodí... a má kam
,-)